Dylan Moran – Praha 30.9.2013

Poslední zářijový den tohoto roku se mi splnil dlouho toužený sen. Do Česka totiž zavítal jeden z mých idolů – Dylan Moran. Měl již tři představení v květnu, o nichž jsem se bohužel dozvěděl až pozdě – lístky zmizely během několika minut. Jaké pak bylo moje potěšení, když jsem zjistil, že se sem Dylan odhodlá znovu. Neprozřetelně jsem však nechal nákup lístků až na večer (prodej začínal v poledne) a stala se mi ta samá situace jako předtím – lístky byly pryč! Nemůžu říct, že bych na to reagoval stoickým klidem. Nicméně, měl jsem štěstí – o tři dny později jsem náhodou zabrousil zpět na nabídku lístků a nemohl jsem uvěřit svým očím. Svítily tam dva volné lístky, dokonce v přízemí. Najednou jsem měl stejný pocit, asi jako když vám najede lajna do hlavy – rozšířené zorničky, rychlé pohyby, klik, klik, klik a náhlá vlna euforie, když byly lístky konečně moje.

Hele vole hele!

Třicátého září jsem se tak vydal do Prahy. Představení se mělo odehrávat ve Velkém sále Lucerny – to je přesně vedle Václaváku. A tam se parkuje fakt blbě – nejbližší solidní parkování je v Palladiu, kde si ovšem nechají řádně zaplatit. Já tak situaci vyřešil jednoduše – zaparkoval jsem za 15CZK/h (max 100CZK za den) na parkovišti u OC Chodov, tam nasedl na metro a v klidu dojel až na Muzeum. Vřele doporučuji stejný postup. Metra po celém světě na mě působí dost podobně, prakticky se liší jenom jazykem reklam na stěnách a hláškami z reproduktorů. (Od kdy už stanice nehlásí ten příjemný ženský hlas?) Co mě však na Praze příjemně překvapilo (a dřív jsem si neuvědomoval), byl jazyk, kterým lidé mluví v ulicích. Jistě, jsou tady skupinky černochů, které vás zvou do barů a podobně. Ale taky je tady čeština. Co to melu, že česky se mluví všude? Ano, ale „brněnská čeština“ a její přízvuk mi nepřijde libozvučný. Není to tak, že by mi vadila, jenom čistě z audio hlediska radši „poslouchám“ tu pražskou, středočeskou a nejradši jihočeskou (které si jsou dost podobné). Není nic lepšího, než slyšet večer z postele nefalšovanou jihočeštinou: „Heleee, co si myslíš vo tydlenctý halence – pěkná, viď? Poď semka, ať si uděláme hezkej večír.“ (Půlka Moravy právě dostala kopřivku.) Samozřejmě je to dané mým geografickým původem, ale s tím už nic neudělám. :)

Lucerničkou si posvítím

Lucerna na mě působila dojmem francouzského bordelu ze začátku dvacátého století. Takže pro mě ideální. Místa se rychle zaplnila, já seděl cca v bližší třetině míst na sezení, výhled byl ideální a navíc poblíž reproduktoru, tudíž jsem i slyšel dobře. Chvilku po osmé se pak objevil sám Dylan Moran a celý sál propukl v jásot – bylo vidět, že všichni ho už znají a jsou náležitě nadržení. Nemá cenu přepisovat to, co během večera zaznělo. Dylan má svůj osobitý styl, který ani nejde zcela přesně popsat. Nejjednodušší bude, když si ho najdete někde na videu (případně na záznamech z jeho představení).

Třesem Dylanovy ruky k vrcholu

Zaznělo i několik narážek na české reálie a poměry, například na Babišovu politickou aktivitu Ano, popis českého národního charakteru, na náš vztah se Slovenskem a došlo i na Brno (“Come on Prague, go home, you have work to do – all country depends on you! Imagine what people in Brno would think.“ Humor Dylana se s postupem času mění. Už to není jenom čistě zábavná porovnávačka ženy vs muži (i když na ní taky došlo), ale je v tom spousta životních pravd, byť obalené v třeskutě zábavné formě. Bavit se však budete o respektu ke starším, smrti, vztahu rodičů a dětí, ignoranci mládí a lidské touze vypadat jako lepší. Možná právě proto jsou jeho představení tak silné, protože je v něm právě ten život, žádné vymyšlené světy odtržené od reality. Tohle všechno nám bylo podáno tou nejlepší rozevlátě nenucenou formou, kterou Dylan umí.

Představení bylo bezkonkurenční. Pravděpodobně to byla ta nejlepší kulturní akce, na které jsem kdy byl (ano, překonalo to i koncert Bruce Springsteena). Celou dobu jsem se neskutečně bavil a nahlas se smál stejně, jako když důchodce najde poslední dva kusy zboží ve slevě. Dylanovi bylo skvěle rozumět (jeho angličtina mi sedí) a i publikum na jeho vtipy reagovalo, takže nenastávaly trapné chvilky ticha. Trapně mi snad bylo jen v okamžiku, kdy jedna Slovenka začala na Dylana ožrale pořvávat a nenechala se odbýt. I jeho už to viditelně nebavilo, ale poté, co jí neskutečně utřel, už se neozvala (nebo jí tam konečně dal někdo pěstí). Jak jí utřel?

Dylan Moran: „You sound like a young person, let me …“
Ožralá svině: nesrozumitelný blábol hlubším hlasem než předtím
Dylan Moran: „Sudden try to sound like an older person? Some things drop, but not your voice.“

Kouzlo momentu a já i celá Lucerna jsme šli do kolen. Doufám, že sem ještě někdy Dylan zavítá – nemám strach o to, že by několik dalších představení nevyprodal. Pokud vám styl jeho humoru sedí a budete mít možnost na něj jít, neváhejte ani vteřinu. Pro mě osobně je to nejlepší stand-up komik na světě (a jedna z mála věcí, co mě dokáže upřímně rozesmát) a těžko na tom někdo něco změní. Doufám, že Dylanovo představení ukáže ostatním zahraničním komikům, že i v ČR rozumíme anglicky a přijedou – mně osobně by se zamlouval Jimmy Carr.