Sto Zvířat — Brno 27.11.2012

Čeští hudební interpreti mě většinou moc neoslovují, ale jednu nejoblíbenější českou kapelu přeci jenom mám. A tou je Sto Zvířat. Svojí kombinací inteligentních zábavných textů, příjemných melodií a lehce zakouřeného altu hlavní zpěvačky Jany si mě získali už před několika lety.

Pokud jste byli návštěvníky nejrůznějších hudebních festivalů či Majálesů v posledních letech, je veliká pravděpodobnost, že tam hráli právě oni. Ale nejsou to pouze festivaly, kde účinkují — právě naopak — koncertují v klubech po celé České republice, jen za minulý rok odehráli 101 koncertů, což už je slušná porcička. Potkal jsem je již v létě na SázavaFestu, kde měli dokonce 4 koncerty, protože usilovali o nějaký český rekord (který se jim nakonec podařilo získat). A nyní jsem je potkal na Flédě, což je místo známé snad všem hudebním fanouškům z Brna a okolí.

Vstupenky stály 200CZK, což se někomu může zdát jako přemrštěná částka, ale já raději vyměním 6 piv za jeden zážitek. Oficiální začátek byl od 20:00, ale všichni víme, od čeho jsou oficiální začátky koncertů. Začínalo se tedy těsně po deváté, Zvířata totiž do té doby klábosili a pokuřovali vedle v sálu.

Jen jsme šli na biják, co nikdo nenatočil

Tento koncert byl součástí šňůry k vydání nového alba Hraju na klavír v bordelu (které je dle mého názoru povedené), tudíž jsme slyšeli všechny písně z něj plus nejznámější a nejoblíbenější písně kapely, ze všech jejich dosavadních alb. Atmosféra byla příjemná, Honza Kalina pronášel klasické narážky na maminky a celkově si dělal sám ze sebe srandu.

Zvuk byl kvalitní, jen občas drnčela basová linka, ale nástroje se neslévaly v jeden rachot. Zpěvačka Jana Jelínková na tom také byla dobře, byť přechody do výšek jí trošku chraptěly. Ke konci se několik jedinců uprostřed nechalo strhnout atmosférou a dali se do pogování — snažili se zapojit i mě, ale můj loket na cizích žebrech byl zřejmě výmluvný až kam.

Noc jako horská dráha

Celé jsem si to náležitě užil, za vrchol (alespoň pro mě) bych označil písně Havran, Nejkratší cesta a Nikdy nic nebylo, ale i Varieté a Poprvé byly úžasné. Jedna věc mě ale lehce překvapila — průměrný věk posluchačů byl cca 27 let a nebyla nouze o třicátníky či čtyřicátníky s počínajícími šedinami. Ale není se co divit — kapela Sto Zvířat existuje už 22 let (neuvěřitelné číslo) a její fanoušci stárnou s ní. Nezbývá než doufat, že tu s námi bude další 22 let a udrží si po celou dobu stejnou kvalitu. Mým snažným přáním by pak byl i návrat Petra Ostrouchova, ale to si asi budu muset nechat zajít chuť…