Bruce Springsteen — Praha 11.7.2012

Ze současně žijících hudebních interpretů je pro mě Bruce Springsteen jednoznačným číslem jedna — a nebojím se říct, že i celosvětově se řadí k předním stálicím. Vždyť Bruce je prakticky podobou moderního rock‘n‘rollu — i když těžko bychom hledali umělce, který tak často kombinuje nejrůznější hudební styly, zachovávajíc si při tom svůj charakteristický otisk. A když k tomu připočteme i vynikající doprovodnou kapelu E Street Band (která bez diskuze patří mezi nejlepší na světě), dostáváme takřka nebeskou kombinaci.

Jaké pak bylo moje nadšení, když jsem zjistil, že i já ho budu moci konečně zažít — jeho koncerty jsou legendární a je to vždy jedna veliká show. Můj den D tak byl 11.7.2012.

Cesta do Prahy proběhla v klidu, jen jsem si znovu připomněl, jak velké to město vlastně je a utvrdil se v názoru, že Brno je opravdu pouze největší moravská vesnice (a v něčem je to i výhoda). Koncert byl v Synot Tip Aréně (Eden) a zácpa byla, kromě typických míst (jako je Jižní spojka, která se nás naštěstí netýkala), cca 2km před stadionem — zdržení cca 30 minut.

Dopravní policie pak na místě uzavřela provoz a všechny přijíždějící vozidla směřovala do podzemních garáží nákupního centra, které bylo přes ulici od Edenu. Zvládli to celkem dobře, tohle je ostatně asi jediné rozumné využití dopravní policie — bohužel většinu času slouží jen k propagaci silničního fašismu. Když jsme vjeli do garáží, tak okamžitě začala vysoce agresivní hra „Najdi si své místo“, kdy zpravidla 20 aut jezdilo po jednom podlaží pořád dokola a jako šakali číhala na to, kde se objeví první volné místo. Pokud se dlouho žádné neobjevilo, přesouvala se hra do dalšího podlaží. Já jsem se chvíli také účastnil, než mě to přestalo bavit a vjel jsem do horního patra (většina aut pokračovala do spodních), kde jsem téměř okamžitě jedno místo ukořistil — podobný pocit jako dostat u pokladny vráceno o 100 korun víc — taky se potutelně smějete a máte pocit, že jste právě zvítězili nad systémem.

Baby just one kiss will get these things for you

Do areálu vpouštěli od 17:00, my se dovnitř dostali až o půlhodinky později. Měli jsme lístky na stání do vzdálenější části (čili ne přímo u pódia), ale díky tomu, že jsme přišli tak brzy, jsme se probojovali až k hranici se stáním u pódia a měli tak takřka stejný výhled, jako ti, kdož si zaplatili stání u pódia a stáli v zadní části jejich sekce — museli jsme však přijít prakticky hodinu a půl před začátkem koncertu (ten měl oficiálně začínat v 19:00).

Chvilku po sedmé to pak vypuklo — ztichla hudba, která hrála na pozadí a ozvala se akustická kytara. Na pódiu však nikde nikdo, až pomalu vyšel sám Bruce a na svojí kytaru hrál The Ghost of Tom Joad — píseň, kterou končil při svém posledním koncertu v Praze, před 15 lety (tehdy však přijel sám, bez E Street Bandu). Publikum (okolo 24 tisíc lidí, úplně vyprodáno nebylo) propuklo v nadšený jásot.

Bruce přijel na toto turné především se svojí novou deskou Wrecking Ball, která je velice povedená — dle mého je to jeho třetí nejlepší deska (po Born in the U.S.A. a Born to Run) a většinu této desky zde také zazpíval. Celé to však byla jedna veliká show, ve které nebyla ani vteřina pro oddech — pro neznalého se tak všechno mohlo snadno slít v jednu obří dlouho píseň — Bruce s kapelou totiž plynule přecházel od jedné písně ke druhé jenom pomocí „One, two, three…“ a následnou změnou melodie.

The Boss také celou dobu komunikoval s publikem, ať se již jednalo o promluvy k němu, mávání, gesta či přenechávání zpěvu — zde to však trochu drhlo, neboť texty písní moc lidí neznalo, takže se většinou jenom broukalo a halekalo — i to však dokázalo vytvořit skvělou atmosféru. Tak skvělou, že v jednu chvíli okolo nás prošli dva Brazilci, přičemž jeden nesl toho druhého na ramenech a řičeli, klátili se ze strany na stranu. A po chvíli se nechali tak unést, že skákali tamnímu Němci (2m, 100kg, holá hlava) na záda a řvali mu do ucha. Ale Němec to nesl celkem statečně a Brazilci po chvíli také odpluli zpět.

A kiss to seal our fate tonight

Bruce je také komediant, který vás pobaví i jinými věcmi než zpěvem. Ať už je to jeho „styl“ (to nejde nijak nazvat) tancování, nebo když si při písni Working on the Highway (která, jako jedna z mála, se mi více líbí ve studiové verzi) nasadí od diváků růžový homo-klobouček a začne tancovat — tím vyvolával bouřlivé záchvaty smíchu. Nebo když si vezme od diváků transparent s nápisem „Bruce, did you meet my mum in 1990?“ a odpoví na to se smíchem: „Well, that is a tricky question!“ musíte si ho prostě zamilovat. Nebo když fanouškovi, který má zase transparent „I need a pick for practising!“ mu dá své vlastní (na které fanoušek stejně nebude nikdy hrát, jestliže není blázen — radši ho schová pod skleněný zvon a bude ho z dálky obdivovat).

Ze všech účinkujících také sálala neuvěřitelná pohoda a radost — všichni se usmívali a bylo na nich vidět, že je koncertování velice baví — toto všechno člověka nabíjelo až neuvěřitelnou energií a radostí. Co se však týče energie, v ten večer jí měl nejvíce ze všech lidí právě Bruce Springsteen — neuvěřitelných 3,5 hodiny, prakticky bez přestávky, dokázal hrát na kytaru, zpívat, běhat po rampách a pódiu, roztleskávat publikum. Je pravda, že byl asi již od třetí písničky řádně zpocený, ale nepolevil ani na sekundu. A považte, že mu v září bude 63 let! Doufám, že budu v jeho letech taky v podobné kondici.

Co pak doplňovalo tento skvělý zážitek, byly výkony ostatních hudebníků — ať už to byl multitalentovaný Stevie van Zandt, na basové kytaře Garry Tallent, či nádherný zvuk houslí z rukou Soozie Tyrell. Nesmíme zapomenout na „Mocného Maxe“ Maxe Weinberga na bubnech. Bohužel, jeden ze symbolů E Street Bandu — Clarence „The Big Man“ Clemons zemřel minulý rok na infarkt, tudíž jeho část zastupoval jeho synovec Jake Clemons, který se svého nelehkého úkolu zhostil skvěle a tak nezapomenutelná saxofonová sóla, která tvoří význačné prvky některých skladech, byla ke slyšení i zde. The Boss pak mistrně ovládal jak kytaru (za večer jich vystřídal 5) tak i harmoniku a hlasově na tom byl bezkonkurenčně — výšky i jeho typicky „bručivé“ pózy střídal s lehkostí a jistotou.

Jediná maličká vada na kráse bylo poněkud divné ozvučení — všechny nástroje se slévaly v jeden (musel jsem se těžce soustředit, abych vůbec našel linku Brucovy kytary) a saxofon byl na můj vkus až moc upozaděný.

A kiss to prove it all night

Všechny písně byly skvělé. Ale přesto bych vyzvedl ty, které ve mně zanechaly obzvlášť hlubokou stopu. Tou první byla The Ghost of Tom Joad — ta měla neuvěřitelnou moc, byť jí hrál sám pouze na akustickou kytaru, až jsem z ní měl husí kůži. Dále pak Spirit in the Night, kterou prokládal povídáním. První opravdový vrchol večera pak přišel s písní Because the Night (jíž je autor, byť jí proslavila Patti Smith), kteroužto jako notoricky známou znali snad všichni na stadionu — proto zpívali, skákali a prožívali každý záchvěv struny. Verze od samotného autora písně (Bruce) se mi osobně líbí víc, než ta od Patti Smith — je totiž prosebná, až kňouravá s nádechem naštvanosti — taková má dle mě být. Navíc při ní Nils Lofgren předvedl skutečně fenomenální kytarové sólo.

Od té doby již publikum opravdu pookřálo a začalo si užívat plnými doušky. A poté přišla píseň Shackled and Drawn, která i přes svůj pesimistický text naladila úsměv řadě diváků. Může za to snad to, že je pěkně rytmická a celý E Street Band při ní vystoupil dopředu a pohyboval se v rytmu ze strany na stranu. Dále pak přišla oddychová Waitin‘ on a Sunny Day, která patří mezi mé nejoblíbenější — a opět byla zahrána skvěle! Navíc si při ní vytáhl z publika malé děvčátko, které nechal i zazpívat. Nemusím připomínat, že všech 24 tisíc lidí na stadionu si přálo být v kůži té holčičky… Následující The River a The Rising snad už nemusím ani komentovat…

V rámci přídavku jsme se pak dočkali těch největších hitů – Thunder Road, Born in the U.S.A., Born to Run, Bobby Jean, Dancing in the Dark. Poté přišlo to nejpříjemnější překvapení celého večera, pro mě do té doby neznámá Seven Nights to Rock, kterou Bruce zazpíval jako cover verzi. Měla neuvěřitelné tempo a byla to skutečně píseň, při níž se přistihnete, jak zpíváte a skáčete, ani nevíte jak. V rámci Tenth Avenue Freeze-out pak Bruce ulehl nehybně na pódium, přičemž ho pro dozpívání musel Stevie dvakrát „křísit“ vodou. A závěrečná píseň Twist and Shout od Isley Brothers (nikoliv The Beatles) pak už byla pro nás rozloučením, kdy jste si mohli skutečně všichni zakřičet a zaskákat.

You hear the voices telling you not to go

Celý tento koncert pro mě byl životním zážitkem, který se asi těžko bude někdy opakovat (leda bych se vydal na nějaký jeho další koncert). Bruce Springsteen je skutečně The Boss — nikdo jiný nedokáže hlasitě a silově zpívat smutné balady, které vámi skutečně pohnou. Navíc vždy nezapomene přinést i naději, jak zpíval „Hard times come, hard times go“. Když se k tomu přidá i fakt, že až do současnosti vydává kvalitní alba a poskytuje na svých koncertech nezapomenutelnou show, mám jasno. ****

Díky!

 

Zhruba týden poté, když koncertoval v Hyde Parku (Londýn) a právě měl sólo s Paulem McCartney (který byl jeho hostem) mu policie odstřihla proud, neboť prý rušil noční klid. Koho asi tak mohl rušit v sobotu ve 22:40, je mi záhadou. I toto je příklad toho, jak se Velká Británie pomalu mění ve fašistický stát plný represí. Welcome to the Kingdom of Condom.